111. Boží oko nad Prahou

neděle 6. 10. 2024
navštíveny: hostinec Na Staré faře, usedlost Zlatnice, TOP rezidence, kostel sv. Jana Nepomuckého v Trníčku, hostinec Jenerálka, Velká Pachmanka, Vizerka, bývalý Žabák, ulice na Skále, Nebušické oko, Nebušická kabina

Pozvánka
Sraz v neděli ve 13 hodin u restaurace Na Staré faře. Autobus 131 z Hradčanské, zastávka U Matěje. Oběd na zahrádce od 12 hodin.

Jaká vycházka byla

    Start vycházky byl v hospodě Na Staré faře. Tady se scházely party po vyhraných i prohraných zápasech Hanspaulské ligy, a tak není divu, že nově přibyla plaketa věnovaná jejímu zakladateli. A kdyby neukrojili hospodě v sedmdesátých letech zahradu, nevisela by další pamětní deska věnovaná hanspaulským kapelám na Houtyši, ale bezpochyby taky tady. Prosvištěli jsme si stav restaurací v bezprostředním okolí - teď tu jsou čtyři!!. Ovšem jestli se zrealizuje téměř futuristický návrh přestavby, můžeme si rovnou dvě škrtnout. Když jsme překontrolovali, co všechno je Fidlerovo, zanořili jsme se do lesa pod hranu. Tady byl klid od všech KPČ - neviděli jsme ani vily na Hanspaulce, ani nově nabyté nemovitosti v Šáreckém údolí. V lese jsme jen spatřili rozvaliny kdysi slavného Šipkapasu, kde na ramenou Osmana Paši oplakával Franz Kafka rozchod s přítelkyní Felice. Lesem plným hub jsme došli k bývalé cihelně, změněné k nepoznání. Z chudinských baráčků je TOP rezidence, která si ponechala jen komín a průchod jak z vyšehradských kasemat do hliniště a k mamutům. Hospoda Jenerálka už se taky připravuje na zimu, ale v našem počtu jsme se stejně vešli jen na uzavřenou zahrádku. Dopít, dokouřit a zpátky on the road.

    Divoká Šárka je od toho divoká, že tam kromě skal nebydleli téměř žádný lidi. Ale z malinkých usedlostí dokáže vykouzlit úřední šiml rodinné domy zvící velikosti činžáku. Tak raději zpátky do lesů. Stoupali jsme lesy a plání a teprve nahoře u lesa jsme v jednolité zeleni spatřili v dálce paneláky pod Ládvím. Je to k nevíře, ale jsme stále v Praze. Pak se les dramaticky změnil na Rocky Mountains. Že si jediná nebušická hospoda Žabák, kde jsme před devíti lety končili vycházku Z Hanspaul City do Rocky Mountains, změnila jméno na asijské Sogoo, jsme si už za ta léta asijského restauračního tsunami zvykli. Ale že se i horolezecká stěna Žabák změní v mapy.cz na nemastnou neslanou Nebušickou vyhlídku? To už i Žabák je nekorektní pojmenování? Každopádně identifikovali jsme Dívči skok, sopku alias Hvězdu i Hornbach. Okolo rozestavěného terária na varany jsme došli k čapímu hnízdu. A hele: potůček, vodník, Krakonoš. Všichni, kdo jsme si na Míráku koupili párek v rohlíku, jsme drobně přispěli na tyto roztomilé pí.oviny. A už je to tady - jsme na vyhlídce nad Nebušicemi. Výhled je parádní, ale zkuste to s rámečkem, Marconi. A tak vzniklo Boží oko nad Prahou. Tak tady si musíme naposled bouchout a já pochlubit božím oknem nad Prahou, které vlastním v SJM v sedmém patře paneláku na hraně Šárky. Na závěr vycházky jsme se vmísili mezi fotbalové dorostence v Nebušické kabině. Silně nám připomněla Slovenské hory, kde v místních nálevnách měli jen kořalku, pivo a slané tyčky. Tady bylo menu obohaceno o slané brambůrky – ty záhy vyjedeny. Začalo derby. Po oslavě druhého gólu Slávie už bylo zcela zřejmé, že hospodský i všichni místní jsou skalní příznivci Sparty. Chrání nás sice Boží oko, ale stejně jsme my, fanoušci Slavie, raději vyklidili pole i kabinu.

Hanspaulská liga - Původně šlo o zápasy středoškoláků z Gymnázia Arabská a Gymnázia na Leninově třídě. Obě party se spojily v roce 1971, kdy se na podzim hrálo první vzájemné utkání. Následující rok bylo již týmů osm a začala se hrát první liga. Za zakladatele ligy je považován Jiří Sedláček. K většímu rozmachu soutěže došlo po roce 1975, v roce 1991 ligu hrálo přes 6000 hráčů ve 420 týmech na 30 hřištích. V roce 2006 hrálo ligu v osmi soutěžích 744 týmů, které měly asi 9300 hráčů. Dalších 89 týmů hrálo veteránskou ligu a 19 superveteránskou. Poslední údaje na wikipedii jsou z roku 2021, tehdy hrálo všechny tři ligy 953 týmů. Deska zakladateli byla odhalena na podzim 2022 u příležitosti 50. výročí založení Hanspaulské ligy a 10 let od úmrtí Jiřího Sedláčka.

Na Staré faře, Na Fišerce 17 - První hanspaulské hudební skupiny vznikaly na začátku 70. let 20. století, kdy bratři Richard a Vladimír Tesaříkové zformovali základy skupiny Yo Yo Band, občas vystupovala skupina Žízeň, ve které se sešli Ivan Hlas, Ondřej Hejma a Hogan Veleba a také první formace skupiny Bluesberry s Petarem Introvičem a Frantou Ouředníkem. Hudební produkce probíhaly především v zahradních restauracích - hlavně v zahradě restaurace Na Staré faře. V letech 1972 a 1973 se pod dojmem monstrózních světových festivalů podařilo uskutečnit dvě obdobné akce, ovšem v hanspaulských rozměrech a duchu. Babstocky či Bluesbaby se konaly u zříceniny Na Babě, kde bylo instalováno piano s aparaturou, proud se táhl ze stavby vzdálené přes 200 metrů a občerstvení dopravoval dvoukolák ze Staré fary. Hrála Žízeň a Yo Yo Band. Když pak narovnali silnici a Stará Fara tím přišla o útulnou zahradu s kaštany, musela se hanspaulská společnost rozhlédnout po novém útočišti. Našla ji na jaře roku 1976 v nedalekém, jen tři autobusové stanice vzdáleném hostinci Na Pískách. Restaurace v tomto domě byla otevřena v roce 1928 a měla název podle majitele Alexandra Tyšera U Tyšerů. Po válce se z verandy stalo Agitační středisko, a hospoda zůstala jen v suterénu. Koncem roku 1975 nový výčepní Miloš Řebíček povolil do zadní místnosti nastěhovat piano a starý kontrabas a zrušil zákaz kouření. Tím byl položen základní kámen ke zrodu legendárního Houtyše, jakéhosi polosoukromého klubu, kde se scházely spřízněné duše nad pivem, příslovečně špatným, a písničkami, příslovečně dobrými. Pak už stačilo pár piv, aby byl vymyšlen podle původního názvu U Tyšerů název Houtyš. Pamětní deska byla osazena v září 2013 u příležitosti 85. výročí otevření restaurace u Tyšerů. Desku nechala zhotovit a také slavnostně odhalila Jaroslava Beránková, která v domě prožila celý život a stejně jako legendární hospoda oslavila 85. narozeniny. Nutno dodat, že je to ona, která hospodu okamžitě, jakmile získala dům v restituci, v roce 1990 uzavřela a v legendárním sklepě má nyní uskladněny kompoty.

Nová podoba Alberta, Matějská 76 - V rámci této studie řeší architekt Stanislav Fiala i vlastní podobu nákupního centra. Zvolil avantgardní řešení, které veřejnost nepřijala dobře. Zastupitel Polách: „Místo regulace dostala Praha 6 návrh kompletního prostavění s trojnásobným navýšením ploch včetně nových bytů, nesmyslným, uměle navrženým ´náměstím´ kdesi nahoře, totálním propojením všech pojížděných komunikací na úkor zklidněných ploch pro pěší, a to vše zabaleno v designu a hmotě, která je přesným opakem toho, co na Babě máme chránit“.

Hendlův dvůr, U Matěje 1 - Základem pozdějšího rozsáhlého dvora byla stará šárecká krčma, připomínaná prvně roku 1551. Roku 1699 usedlost koupil a až do své smrti v roce 1715 vlastnil Ignác Vratislav z Mitrovic, tajný rada, zemský soudce a královský místodržící. Za jeho panství vznikl z usedlosti barokní soubor budov. V polovině 19. století získal dvůr Antonín Hendl. Postavil hostinec a usedlost získala definitivní název. Po roce 1945 se objekt stal majetkem Keramoprojektu, v restauraci byla volební místnost. V roce 2003 jsme zde končili první vycházku po usedlostech, to už zde byla restaurace U Matěje, později uzavřená. Teď je v restauraci nájemce Masterchef Jan Punčochář, interiér navrhl Stanislav Fiala, stejně jako interiér Červeného jelena nebo budovu DRN.

Občerstvení Veronika, Šárecká 101 – Zde jsme byli v březnu 2021 v rámci vycházek Za železnou oponou Prahy, a to Dobře utajené Housle z Bořislavky do Lysolají.

Usedlost Natanaelka, Natanaelka 1 – Místo usedlosti Natanaelky a vily Věry Čáslavské staví obytný soubor Jiří Fidler. Ten provedl rekonstrukci Šporkovského paláce s restaurací Červený jelen, je i majitelem této restaurace, i hospody U Matěje, postavil DRN. Tím s vysvětluje, že vše navrhl jeden architekt, a to Stanislav Fiala. Jan Fidler spolu s Petrem Němcem vlastní developerskou společnost Sebre, jejíž součástí je i stavební společnost Hinton.

Pod mlýnkem 13 - Pavel Nedvěd, Dara Rolins – přímo proti č. 8. Zde zakoupili dům, strhli, ale zatím nic nepostavili.

Usedlost Zlatnice, Zlatnice 5 - Usedlost vznikla na místě viničního lisu. V letech 1660 – 1690 patřila zlatníkovi Geltenhauerovi, k čemuž odkazuje její český název. Od 1876 vlastnili Zlatnici Mořic a Anna Mildovi, původem ze Sudet. Protože Mildeho začali navštěvovat němečtí studenti, kteří ho znali z původního bydliště, zřídil ve své usedlosti hostinec. Ten se stal v poslední čtvrtině 19. století oblíbeným místem pražských německých studentů. Studenti sem z Prahy docházeli pěšky přes Karlův most, Hradčany, kolem. tzv. Čínské zdi (tak nazývali usedlost Hadovku), Bajkalského jezera (rybníčku ve Starých Dejvicích) a přes České Švýcarsko (okraj Šáreckého údolí). V srpnu 1877 sem došli tři němečtí studenti medicíny a uviděli obrovitého hospodského s plnovousem a rudým fezem na hlavě (ona pokrývka hlavy byla zástavou za nezaplacená piva z minulého dne). Po několika pivech získal hostinský přezdívku Osman Paša a jeho žena Suleika. Místo pojmenovali němečtí studenti Schipkapaß, protože jim připomínalo průsmyk Šipka v bulharském pohoří Stara planina, kde roku 1877 Rusové a Bulhaři porazili turecké vojsko. Tureckým stylem zde dávali najevo, že v rusko-tureckém sporu sympatizují s tureckými vojsky proti slovanským národům. Hostinec se stal hlavním dějištěm studentského románu Der Schipkapaß, který v roce 1908 vydal německy píšící spisovatel původem z Moravy Karl Hans Strobl. Od druhého vydání vycházel s názvem Die Flamänder von Prag. Ve svých Denících Franz Kafka zmiňuje, že do restaurace Schipkapaß šel s Maxem Brodem odpoledne poté, co se definitivně rozešel s dlouholetou přítelkyní Felice Bauerovou. Hostinský byl podnikavý a měl smysl pro humor. Za krásného počasí vybíral pět krejcarů „lázeňské taxy“ za západ slunce. Po jeho smrti v roce 1910 hospoda upadala, i když fungovala ještě mezi válkami. Od roku 1964 je chátrající objekt památkově chráněný, přestože je stavení v dezolátním stavu. Majitelem je Ishola Suzann, která též vlastní zámek v Petrovicích, v podobném stavu. Získala ji v restituci jako potomek Zdeňka Dannera, který zámek koupil v roce 1927 a mimochodem byl i iniciátor výstavby stadionu Bohemians v Ďolíčku.

TOP rezidence, V Šáreckém údolí 35 až 41 - Na místě bývalé Baráčkovy cihelny, která léta pustla, následně zde byly sklady a tiskárna, vznikl koncept padesáti nízkoenergetických řadových domů, které navrhli Šafer Hájek Architekti. Komplex stavělo impérium Karla Komárka KKCG. V komplexu je polosoukromý park s dětským hřištěm. Dominantou obytného souboru je zrekonstruovaný komín, ke kterému je zakomponovaná společenská místnost-klubovna. Dalším poznávacím prvkem areálu je socha Jaroslava Róny Stisk. Interiéry rodinných domů navrhl ateliér Olgoj Chorchoj. Stavba probíhala v letech 2015 - 2017. Projekt získal 2. místo v soutěži Best of Reality 2017.

Horoměřická silnice - Při stavbě Severní státní dráhy (dnes Praha-Děčín-Drážďany) v letech 1845-1850 byla v Podbabě přerušena důležitá silnice Praha-Velvary-Terezín. Jako náhradní spojení byla vybudována dnešní Horoměřická silnice. A pod ní vybudován tunel, který spojoval hliniště s Baráčkovu cihelnou. Dlouhou dobu byl neprůchodný, v roce 2020 byl opraven, byly odstraněny mříže, a tak lze projít od TOP rezidence do zrevitalizovaného hliniště.

Fotoalbum vycházky...

Jenerálka - Patří k místům s nejstarším osídlením na území Prahy. Jde o největší a nejslavnější pražskou paleolitickou lokalitu: nálezy z mladšího paleolitu dokládají velké a dlouhodobě užívané sídliště "lovců mamutů". Jsou známy již od 19. století, těžbu zde sledovali a výzkumy prováděli Antonín Frič, později Josef Antonín Jíra. Odehrává se zde i část Štorchova románu Lovci mamutů.

Kostel sv. Jana Nepomuckého, zvaný V trníčku, K Vršíčku – Nejdříve byl na tomto místě v roce 1680 zřízen morový hřbitov. Na počátku 18. století zde byla postavena kaple se sochou Jana Nepomuckého. Po další morové epidemii v roce 1713 byl hřbitov rozšířen a na místě kaple byl postaven současný barokní kostel. Na původně morovém hřbitově byli později pohřbíváni farníci z Nebušic a Střešovic; hřbitov zanikl koncem 19. století. Po druhé světové válce přestaly být v kostele slouženy bohoslužby. Kostel byl obnoven teprve koncem 80. let 20. století.

Top rezidence II, Jenerálka - Od roku 2023 zde staví opět Karel Komárek 14 vil.

Jenerálka, U Vizerky – Jenerálka byla původně vinice patřící premonstrátům na Strahově. Prvně se tento název objevuje v polovině 18. století a bývá uváděno, že je odvozen ze skutečnosti, že zde sídlil rakouský generální štáb. Nikdy tu nesídlil, jen generální vikář. Zámeček byl postaven ve 2. polovině 18. století. Větší přestavba byla provedena v letech 1923-24 podle projektu Milana Babušky pro účely Domova československých legionářů – invalidů. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla Jenerálka přeměněna na dětský domov s tvrdým režimem pro téměř 50 dětí, jejichž rodiče byli popraveni nebo skončili v koncentračních táborech. Po druhé světové válce byla v zámečku umístěna tajná výroba, krytá názvem národní podnik Tesla – vakuová technika. Po roce 1989 objekt zakoupila baptistická církev, zámeček opravila a zřídila zde Mezinárodní baptistický teologický seminář. Ale v roce 2014 se seminář odstěhoval do Amsterodamu a v roce 2016 baptisté zámeček prodali soukromé společnosti ECC Jenerálka. Co je předmětem jejího podnikání jednatel společnosti tají.

Velká Pachmanka – Bývalá usedlost, která stála v údolí Šáreckého potoka. Na Velké Pachmance zřídila roku 1814 obec školu, do které kromě místních docházely děti až ze Střešovic. Roku 1831 se ve třídě učilo 109 dětí! Prvním učitelem zde byl vysloužilý voják, původně zedník Filip Větrovec. Škola tu byla až do roku 1855. Na místě zbořené historické usedlosti vzniká bydlení pro dvě rodiny – dva bratry. Rozloha nových „rodinných“ domů je nejméně 4x větší než původní Pachmanky.

Vizerka, Divoká Šárka – Ani není znám původ jejího názvu. Je to nevelký domek z počátku 19. století, který byl v nedávné době rozšířen o novostavbu. Bývalá usedlost je zbourána a nyní se tu postaven „rodinný dům“.

Žabák, dnes Nebušická vyhlídka - Jádrem Divoké Šárky je soutěska v buližnících zvaná Džbán mezi Kozákovou a Šestákovou skálou, za níž po rozšířeném úseku v břidlicích následuje další soutěska mezi mohutnými skalami Dívčího skoku a Žabáku. Kozákova skála a Žabák přečnívají okolní krajinu, mají shodně 365 m. n. m. Na Dívčí skok i Žabák vede několik horolezeckých cest, seshora je přístup odbočkou z červené turistické značky. V srpnu 2014 osmnáctiletý Danny Menšík se stal druhým člověkem, který překonal 200 metrů na tzv. highlině. Po laně napnutém nad Šáreckým údolím přešel 208 metrů z Dívčího skoku na Žabák.

Na skále č. p. 280 – Ulice je slepá, neboť na konci místo vozovky je potok s mlýnským kolem, vodníkem a nefalšovanou vrbou. Autorem úprav je Ladislav Červený, který si na ně vydělal prodejem párků v rohlíku na náměstí Míru.

Rodinný domek, Třídomá – Investor pochází z Nebušic, jeho prapraděd tady byl prvním výčepním, má tady řadu kamarádů a tak chtěl vlastní rodinný dům právě v Nebušicích. Sehnat však v Nebušicích vhodný pozemek nebylo vůbec snadné. Většina zde nabízených stavebních parcel měla plochu okolo tisíce metrů čtverečních a pro mladý pár byla finančně nedostupná. Řešení se nabídlo uprostřed staré zástavby v podobě parcely o rozloze 77 m2, na které stála značně zchátralá polovina rodinného domu. Architektu Ivanu Rouhovi se podařilo na tento pozemek vměstnat rodinný dům se sedlovou střechou o dvou podlažích a s obytným podkrovím. Objekt má dva vstupy, oba zapuštěné do fasády, neboť stojí na samém okraji dvou vozovek bez chodníků. Z horní ulice je vchod na první podlaží. A jak se bydlí? "Konečně máme svůj vysněný domek a v něm dostatek místa. Tím, že nemáme zahradu, je náš rodinný dům tak trochu jako byt na vlastním pozemku, ale bydlí se v něm dobře“.

Nebušické oko – Oko navrhli studenti ateliéru Seho - Poláček z Fakulty architektury ČVUT v Praze, Oko je více než klasickou rozhlednou – slouží jako pozorovatelna fauny na poli, dětem jako houpačka a fotografům jak originální „fotorámeček“. Z místa se otevírá výhled na panorama Nebušic a vzdálené dominanty Prahy, proto nebylo potřeba třeba stavět rozhlednu do výšky. Tvar oka určují ohýbané dřevěné lepené nosníky. Skrytý mechanismus umožňoval kyvadlový pohyb objektu do stran – už zrezl. Vyhlídka byla postavena v roce 2021.

Nebušická kabina, Koncová – hospoda u fotbalového hřiště